Milí přátelé,
zdravím z nové
destinace, tentokrát z blízkého východu, ze země šejků a mrakodrapů: Dubaje.
Opět jsem získala pracovní příležitost v exotice. Kdybyste se právě chystali
závidět, tak nemusíte, protože platově jsem si pohoršila a životní standard se
mi sníží. Ale teplo, moře a zážitky mi to doufám vynahradí :-).
Jsem tu 6tý den a
bydlím v hotelu a hledám ubytko, než mi za pár dní začne práce. Najít
krásné ubytování u pláže není vůbed žádný problém, pokuď máte cca 2.000.000,- v hotovosti na účtě na roční nájem, který se platí na
celý rok předem. Naštěstí, jsem přes
známeho z coachsurfing.com sehnala pronájem garsonky jen na měsíc a u metra. Sice v Praze by za to byla
celá vila, ale holt tady mezi šejkama jsem socka.
První dojmy mám
veskrze pozitivní, připadám si trochu jak kdybych přiletěla do Anglie, výborné
služby a všude komfort. Všichni mluví
anglicky, je tu prý 80% cizinců, co sem jezdí za prací a jen 20% místních. Na
místní šejky v práci nenarazíte, ti se prohání ve svých tryskáčích nebo
luxusních autech a na práci mají nás cizince, trubky, co sem jedem makat 6 dní
v týdnu, 8 hodin bez nároku na dovolenou :-). O
práci napíšu až příště jelikož nastupuji až příští týden.
Co se týče kulturních
šoků, tak to není takový nápor jako třeba Indonésie. Šoky jsou spíše
zajímavosti než nepříjemnosti, jako třeba dámské taxíky, které řídí ženy v růžových
oblečcích :-). I když
nepříjemnosti také, jako třeba veřejná doprava, která je použitelná maximálně
pro turisty jako atrakce – za tu dobu, co jsem tu, jsem se potřebovala dostat
na několik míst v centru i mimo centrum a ani na jedno z nich MHD
nejede, i když na mapě to tak vypadá :-). Například moje pracoviště je v části
města zvané Business Bay, říkala jsem si hurá do práce můžu metrem a je to
kousek, na mapě jsem našla zastávku metra Business Bay. Tak vystupuji z metra
a ze skleněného vestibulu už vidím svoji budovu a ejhle, nikde není východ. Tak
se ptám bezpečáka a ten mi tvrdí, “ale paní, tady žádný východ není, to musíte
výstupním tunelem a do Business Bay tady vlevo nemůžet jít pěšky, tam není
východ z metra a cesta pro pěší, tam musíte taxíkem. “ Takže jsem šla
výstupním tunelem z metra asi kilometr směrem od mé budovy a pak si musela
vzít taxíka, který mě dovezl zpět k vestibulu metra z druhé strany. A
takhle to bude každý den do práce a z práce J. Řídit tu nemůžu, dokud neudělám jejich
řidičák a to prý trvá 3 i více měsíců.
Když jsem hledala
ubytování přes internet, tak jsem měla obavu, aby vzdálenost do práce nebyla
moc velká, abych netrávila hodiny dojížděním. Když jsem přijela do města, tak
se moje obava změnila na – abych nebydlela moc vysoko, protože ono od nějakého
dvoustého patra ten čas, co člověk stráví ve výtahu by mohl být delší než pak
těch 10km přes město. Je to tu totiž mrakodrap, kam se podíváte, je to taková
trochu klaustrofobie. Naštěstí ten podnájem, co jsem sehnala je v nejnižší
budově široko daleko a mám to jen ve 14 patře.
Tak tady je moje garsonka ...
Jinak je mi tu
trochu smutno, chybí mi kamarádi a pokec, volejbal, salza, deskovky... tak jakmile
vyřeším bydlení a základní věci, tak budu hledat nějaký aktivity. Je tu spousta
stájí, tak bych si možná mohla vzpomenout na svoje “jezdecký” léta a někam
chodit do klubu, nebo na nějaký beachvolej.
Taky najít nové
kamarády není úplně jednoduché. Vzpomínám, jak jsem to zvládla v Indonésii,
ale tam to asi bylo snadné, tam se každý chce kamáradit s vysokou bohatou cizinkou.
Ale tady? Kdo se chce kamarádit s podivnou sockou ve středním věku, co sem
přijela makat za místní. A jak se vlastně hledá kamarádka, ono to trvá, když se
s někým seznámíte, tak to nejde hned říct “Nechceš se mnou kamarádit?..” No a navíc, když ji třeba ještě pořádně neznám a pak se
ukáže, že ona je ještě větší socka než já, no tak to s ní nebudu chtít
kamarádit já :-). Tak nevím, to musím promyslet strategii.Nebo bych mohla kamarádit s tím klukem, co mi dohodil ten podnájem, ten je moc hodný. Je z Indie, akorát bych mu nemohla o sobě moc říct, on je strašně pracovitý. Pořád jen pracuje a všechny peníze si šetří na koupení bydlení pro rodinu. Do Dubaje jel jen pro to, že dostal výhodnou finanční nabídku. Když mu řeknu, že já tady mám míň peněz než doma a co vydělám, tak utratím za cestování, párty pro kamarády a koníčky a žádné své bydlení nemám, jen hypotéku, tak si bude myslet, že jsem blázen. No...bude myslet, odhalí , že jsem blázen.
Takže přátelé,
výzva pro vás, doufám, že mě tady v tom nenecháte a přijedete mě brzy
navštívit. Karimatka až dvě se mi do garzonky ještě vejdou .. a pozor ..
garzonka je cca 20min od pláže a je v ní velký stůl na kterém se dají hrát
deskovky :-).
Žádné komentáře:
Okomentovat